Inovativní vzdělávání
a poradenství

Adaptace II

Adaptace II

Autor: Kateřina Štěpánová Datum: 04.02. 2020 Kategorie: Blog

Vybíhám do patra. Vždycky jsem si myslela, že HR oddělení má být oddělení, které je přístupné lidem. Tady ale vidím dvojí skleněné dveře a za nimi plnou čekárnu. Jako u doktora. Cítím puch cigaret a taky potu, v místnosti je horko, tím jak je nacpaná lidmi. Lidmi nebo pacienty? Vypadá to, že "pacientů" je tu víc než dost. Nikdy nedejte na první dojem, vtloukali nám na fakultě do hlavy. Tak jo.

Nepřístupné HR

Vybíhám do patra. Vždycky jsem si myslela, že HR oddělení má být oddělení, které je přístupné lidem. Tady ale vidím dvojí skleněné dveře a za nimi plnou čekárnu. Jako u doktora. Cítím puch cigaret a taky potu, v místnosti je horko, tím jak je nacpaná lidmi. Lidmi nebo pacienty? Vypadá to, že "pacientů" je tu víc než dost. Nikdy nedejte na první dojem, vtloukali nám na fakultě do hlavy. Tak jo. Vlastně, kdyby se mě to všechno okolo tolik netýkalo, asi bych se docela začala smát.

Deset minut a hned mám průšvih

Už se teď na ty lidičky koukám trochu jinak. Je tu asi pět Vietnamců, ty poznám na první dobrou jen podle vzhledu. A pak jsou tu takové tmavé, okaté holky. Nejsou to ale Romky, nevím, mají docela hodně tmavé oči a světlou pleť. Zkouším poslouchat, jakým jazykem mluví. Aha, Maďarky.

Pomalu se za mnou otevírají dveře a do "čekárny" vchází paní, co nastupuje na uklízečku. S úsměvem ji kynu hlavou, ale mračí se na mne a šeptá mi kysele: "Taky ses pro nás mohla zastavit ven, když jsme kouřily, a říct, že máme jít sem nahoru"? No jo no, já vím a omlouvám se.

Jak asi tuhle práci mohu zvládnout, když už se na mně mračí i česky mluvící paní uklízečka? Jsem vůbec "ten správný typ" pro oblast HR? Vždyť bych měla o lidi pečovat, rozvíjet je, motivovat?

Setkání s Renatou

Z přemýšlení mne vytrhuje prudké otevření dveří "za čekárnou". Vstupuje energická bruneta. Je hezká, ale působí dost namyšleně. Nesympaticky. Ne počkat, není to její namyšlenost, co mi vadí. Ona je taková nadřazená-povýšená. To je ono.

"Dobrý den," pozdraví nás vysokým hlasem. Jakoby na nás ječela. Přemýšlím o tom, jestli Vietnamci a Maďaři v místnosti vůbec ví, co znamená "dobrý den". Asi ne. Vlastně na ni ani nekoukají. Mají svěšené hlavy dole a dívají se na podlahu. Působí unaveně. Až později se dozvím, že cestovali 45 hodin, aby se sem dostali na ranní směnu. Taky skoro nic nejedli.

"Jmenuji se Renata". Hřímá ta bruneta. "A jsem personalistka." Hele, takže budoucí kolegyně. Cítím, jak se mi svírá žaludek. To vážně? Já myslela, že lidi na HR jsou milí. Tahle Renata se moc milá být nezdá. Taky zájem o lidi moc neprojevuje.

Kdo uteče, možná vyhraje

"Teď Vás odvedu do tréninkového centra, tam strávíte dnešní den." No tak jo. Je nás asi třicet. Sice nikdo nevíme, kam jdeme, ale pomalu se všichni zvedáme a jdeme za HR Renatou. Opustit nacpanou čekárnu je ale zatím asi to nejlepší, co se nabízí.

Probíháme areálem a snažíme se zuby nehty držet HR Renaty. Kdybych se mi teď ztratila, asi bych se rychle a nenápadně otočila a snažila se utéct pryč. Cítím se tu divně. Jdu s davem. Nevím kam a nevím proč. Renata řekla, tak my jdeme. Nepamatuju si, že bych se někdy cítila tak nesvobodně.

Trum

Za sebou slyším zvuky, kterým vůbec nerozumím, a když se otočím, vidím mladou, tak 18ti letou holku, jak se snaží něco vysvětlovat Vietnamci po její straně. Zachytí můj pohled a usměje se na mne a jakoby se omlouvala, dodává: "Já jsem z druhé generace Vietnamců tady v Česku, takže mluvím ještě i docela dobře vietnamsky. Tak tady těm lidem říkám, co mají dělat, protože vůbec nerozumí Česky, přijeli teprve dnes v noci." Je milá, jak se snaží. A docela ji závidím, že na ní její krajani koukají s úctu a skoro až s obdivem. Ta by se sem asi hodila líp než já?

"Mluvíš ještě i jiným jazykem"?, slyším se říkat. Kývne na mne hlavou. "Ještě anglicky a německy. No a česky, na to jsem fakt pyšná, mluvím nejlíp z naší rodiny. Jo a já jsem Trum." Je fajn. Cítím se líp a připojuji se k nim. "Já jsem Markéta."

Každý dobrý skutek bude po zásluze?

HR Renata se na nás mračí."Co se tak loudáte? Snad jste sem nepřišli kecat?"

"Překládám tu těm Vietnamcům," ukazuje Trum na hlouček okolo sebe. "Já mluvím Vietnamsky a oni vůbec nerozumí, tak jim překládám, co jste říkala."

HR Renata se mračí ještě víc: "Nemám pocit, že jsem kohokoliv žádala, aby něco tlumočil. Pokud tady jsou lidi, kteří nemluví česky, nemají tady u nás ve fabrice co dělat." Trum zbledne a já se zamračím. Renata mě zpraží kyselým pohledem.

Tohle nezačíná dobře. A jestli přežiju dnešek, nejsem si jistá, že chci, aby Renata byla moje kolegyně. Podle mě se chová jak bachařka. Jo a zajímalo by mě, kolik HR Renata umí jazyků.

 

Poznali jste v příběhu svoji společnost? Pak se potkejte s jeho autorkou, Katkou Štěpánovou, při tréninku nazvaném Adaptační proces nových zaměstnanců - praktický workshop.

Předešlý článek Adaptace naleznete zde.


Sdílet

Esc
Oblíbené kurzy
Naposledy navštívené