Inovativní vzdělávání
a poradenství

Adaptace

Adaptace

Autor: Kateřina Štěpánová Datum: 23.01. 2020 Kategorie: Blog

Pamatuji si to jako včera. Hodiny ukazují 5:55 ráno, já stojím na vrátnici u turniketu při vstupu do výrobního závodu svého prvního "vážného" zaměstnavatele. "Vážného" proto, že to má být moje první opravdová práce po vysoké škole. V oboru, který jsem vystudovala. V personalistice. Jsem nervózní. "Jdete moc brzy", říká mi laskavě, ale trochu ironicky vrátný. "Brzy"?, divím se, "mám v šest začít."

První den v novém?

Pamatuji si to jako včera. Hodiny ukazují 5:55 ráno, já stojím na vrátnici u turniketu při vstupu do výrobního závodu svého prvního "vážného" zaměstnavatele. "Vážného" proto, že to má být moje první opravdová práce po vysoké škole. V oboru, který jsem vystudovala. V personalistice. Jsem nervózní.

"Jdete moc brzy", říká mi laskavě, ale trochu ironicky vrátný. "Brzy"?, divím se, "mám v šest začít."

Nervozita se dá krájet

Směje se na mě, že jsem naivní snažilka, která neví, jak to tady chodí? Laskavě mě pouští do vstupní haly. Stojíme tu tři. Paní nejblíž mě je Ukrajinka nebo Ruska. Snažím se s ní navázat očima kontakt, jen se na mě usměje a říká, že nemluví česky. Druhá paní vedle mě působí nervózně, je jí asi pětapadesát a říká, že ji snad vezmou jako uklízečku, že je to v dnešní době těžké najít někde práci, kde nejsou vedoucí psychopati. No tak dobrý, pokud paní říká, že tady psychopati nejsou, tak to je asi dobré znamení. Ukrajinka/Ruska se mě ptá, jestli nemám sirky. Nemám. Nekouřím. Druhá paní, uklízečka, je má. Jdou kouřit ven a já zůstávám sama v předsálí výrobní haly. Je 6.01 a pořád se nic neděje. Mám pocit, že jdu pozdě, a kromě vrátného není okolo nikdo, koho bych se mohla zeptat, kam mám jít a co dělat.

Babylonské zmatení jazyků

Končí noční směna, z haly se valí desítky zaměstnanců a já stojím s otevřenou pusou. Skoro nikdo nemluví česky, obklopují mne davy Slováků, Maďarů, Rumunů, Bulharů a Vietnamců. Tak nějak si představuji Babylon. A babylonské zmatení jazyků usmívám se té myšlence.

Nekonečné čekání

Měla bych nastoupit jako personalistka do týmu v tréninkovém centru společnosti. Jasně, ve škole jsme se učili o adaptaci zaměstnanců. Dokonce jsem na toto téma dělala diplomku. Ale hned teď mě napadá, jak mimo realitu jsem při teoretické práci vlastně byla. Vždyť já se tu s těmi lidmi ani nedomluvím, oni totiž nemluví česky. Ani německy. Ani anglicky. A já zas nemluvím rusky, bulharsky, ani vietnamsky. Z přemýšlení mě vytrhává vrátný: "Měla byste asi vyběhnout do patra na personální. Sem dolů asi dneska nikdo nepřijde."

Jsem vůbec vítána

Aha. Měla bych teď jít hledat ty dvě paní, co šly kouřit? Nebo je tu mám nechat? Sakra a proč, když jsem první den ve své první práci, na mne nikdo nečeká? To je jim asi jedno, že nastupuju? Ach jo. No snad zapadnu. Jsem ještě nervóznější než před tím.

Vrátný si všímá mojí nervozity. Neví, že nastupuji proto, abych si osahala adaptační proces v praxi. Měla bych být v klidu, ale nejsem. Čekala jsem tak nějak vřelejší přijetí.

Úvod do reality

"Nebuďte nervózní", povídá mi vrátný. "Tady stejně nikdo, kdo mluví česky, dlouho nevydrží. Dělat mezi tou svoločí z Rumunska a Bulharska je za trest. Prostě to tu pár týdnů vydržíte, uděláte si praxi a pak půjdete do nějaké rozumné fabriky. Je to tak vždycky, tady se nikdo chytrej ani slušnej dlouho neohřeje."

Tak tomu říkám úvod do reality. Na to mě ve škole nenachystali.

 


Sdílet

Esc
Oblíbené kurzy
Naposledy navštívené